Z Rokyty až do Francouzkých Alp - pan Aleš Pícl

Již po 9-té se konal ve Francouzských Alpách závod psích spřežení Le Grandee Odyssee. Účastní se jej závodníci z celé Evropy a některé ročníky měli zástupce i z USA či Kanady. Protože se jedná o opravdu náročný závod nejen pro psy, ale i pro samotného mushera rozhodl jsem se vyrazit na zkušenou a závodit v tzv.Double Trophee, což je 6 etap o celkové vzdálenosti 370km. Od září jsem se poctivě připravoval a psi do startu závodu měli naběháno 2.500km.

10.ledna 2013 jsme se společně s mým pomocníkem Tomášem Nevřelou vydali směr Francie, prožít toto jedinečné dobrodružství. Na místě nás čekala neskutečně precizní organizace. Například veterinární prohlídka našich psů před závodem trvala hodinu a i v samotném průběhu závodu neponechali veterináři nic náhodě a byli stále při ruce. Zahajovali jsme 12-tého ledna nočním prologem pro diváky v Lac aux Dames, který byl jen lehkou projížďkou na vzdálenost 12km. Nicméně již tento prolog se započítával do celkových výsledků a tak jsme začali závodit.  Množství diváků, kteří lemovali trať jsem si nedokázal představit ani ve snu. Diváci tak vytvořili úžasnou atmosféru a jejich stále pokřikování „alé, alé“ Vás žene dopředu. Závod byl zakončen obrovským ohňostrojem a oficiálním představením všech závodníků při večerním banketu.
Psát podrobnosti o každém dnu je na dlouhé vyprávění, ale kdo si chce počíst detaily, ať se podívá na můj blog, kam jsem zapisoval den za dnem viz.: http://dogtrail.blogspot.cz/.
Každý den nás čekala jedna etapa o vzdálenosti 50-77km s velkým převýšením, kdy jsme např. stoupali ze 780m až do 2300m n.m. Taková stoupání jsou fyzicky velmi náročná a musím přiznat, že jsem na to nebyl úplně připraven. Avšak tam, kde končí fyzička, nastupuje vůle a ta Vás nakonec přivede do cíle. To v jakém stavu už je věc druhá. Velmi nám však přálo počasí a tak některé výhledy vypadaly jako fotky z katalogu. Navíc kdekoliv na trati když potkáváte turisty Vám hned všichni fandí a je úplně jedno z jaké jste země byť česká vlajka na mém dresu často vyvolávala ohlasy jako např. “kuráž čéko“ (psáno foneticky). Při některých stoupáních, kde sotva popadáte dech a nemůžete vůbec mluvit si o Vás zase lyžaři dělají starosti á stále se ptají, zda jste v pořádku a nepotřebujete pomoc. Je pravda, že v jedné etapě jsem asi nevypadal moc dobře a tak jsem jen zdviženým palcem signalizoval, že žiju, protože mluvit jsem opravdu nemohl.

Nakonec jsme závod dokončili na druhém místě v celkovém pořadí Double Trophee, což jsem vůbec nečekal, protože mým cílem bylo dobře reprezentovat a hlavně dojet.

Chtěl bych využít tento článek a poděkovat těm, kterým jsem ještě nikde neděkoval, protože by to asi těžko reportéři chápali. Ale dík patří mým sousedům, kteří poslouchají hlasité štěkání 18-ti hlavé smečky, všem, kteří mi fandí na tréninku, když jezdím po Rokytských loukách nebo mě občas uhnou s autem, když se kolem nich řítím domů. Díky myslivcům, kteří už si na naši smečku také zvykli jako i zvěř, která dnes už jen zvedne hlavu jen pro kontrolu. Všem moc díky, protože bez klidné přípravy se tak velký závod nedá z našich podmínek absolvovat. A stěhovat se kvůli tomu do Norska nehodlám. Mě se u nás líbí.